Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dojít na vrchol kopce, ale nenadřít se

Dojít na vrchol svého kopce, ale nenadřít se

Každá osobnost je na svém vrcholu, když sama pozná, že ví kam jeho vrchol směřuje. Je to jít do kopce, ale přitom se u toho nezadýchat. Člověk se snaží udělat velké plus pro sebe, že udělá něco navíc pro někoho, kdo nemá tušení o tom, jak je důležitý se zaměřit na to, aby byl spokojeně radostný.

Když ve světě nenecháte mnoho špatných stop, věříte si víc, že ty stopy vás dovedou ke správnému cíli. Já osobně jsem našel své poslání v tom, udělat něco navíc pro někoho, aniž by sám chtěl. Musí to být, ale pro člověka, kdo mi nějak je něčím podobný. Tak jsem stoupl na svůj první schod, který vedl do takového kopce. Člověk je plný síly, odhodlání naděje a hlavně radostech ve tváři. Tak jsem to zažil znova na lince 6.1, kdy jsem při kontrole pomáhal pracovníkům na lince, aby to pěkně klapalo. Mistr si mého zápalu všímá, zasměje se a ocení to.

Mě osobně naplní to aurou radosti, když mi práce utíká a nemusím moc přemýšlet nad tím, co se děje v mé hlavě. Protože pokud mám o čem si přemítat, tak mě to zavře moc do bubliny. Nepřemýšlím nad tím, že se něco děje. Ale věnuji se své práci pečlivě, když zrovna nemám co kontrolovat, snažím zabít nudu. Ano, přišel jsem při nočních na několik témat, abych mohl rozšířit své pole. Ale bez toho bych na to přišel sám doma. Poslouchám hodně epické hudby, protože ona má náboj člověka nabudit ve svém úsilí jít dál do kopce plných schodů.

Když se zaměříte sami, kde je před vámi kopec, představujte si ho podobně jako já. Schody které jsou v počátku v nížinách až se dostanu pomalu na vrchol svého Mount Gagazetu, hory z Final Fantasy, která provází svět jménem Spira. Člověk kráčí svými kroky vstříc tomu, aby vyšel nahoru, rozhlídl se a zařval na celý svět: „Tady jsem dneska já!“ Takový vrchol kopce, kde tě nikdo neruší a ty jsi sám sebou. Hledíš do té krajiny a sníš o tom větru, který jde kolem tebe, mraky nad kterými se vznášíš. A to všechno je tvoje bublina, ve které se snažíš dojít svého kopce.

Proč píšu kopec a ne hora? Víte ono v kopcích naleznete rozhled, máte tam rovinu na vršku, kde si můžete rozložit deku, nebo karimatku a spací pytel a nechali se unášet tím nedotčeným klidem. Ten kopec může být v práci podobně stavěný, plný schodů, ve kterém se dostaneme jen vlastní píli. Můžeme chtít hodně od života, potom se nám daří ve všem snáz, ale když půjdeme pomalými kroky tak dovedeme víc věci rychle zrealizovat. Já osobně dávám prostor pomalého rozjezdu, abych svoje umění čímkoliv dokázal. Protože to je jako mé psání, nechci psát žádný bestseller, jen chci lidi motivovat k tomu, aby na světě byl spíš pozitivní duch.

Víte možností, které dostaneme, nesmíme se jich bát. Každý kopec, který mi vylezeme a podíváme se nahoru a hlavně dolů na ty schody, které jsme vyšlápli, protože to naše dřina se vyplatí po práci, kterou si zasloužíme. Pokud přijde práce, která nás dokáže spíš zklamat, tak si sedneme na první volný schod, začneme přemýšlet jestli jít dál, nebo zase se vrátit do nížin. Když člověk nalezne místo odpočinku, nesmí ve své mysli klesnout.

Já osobně jsem už našel i pár záchytných bodů, ve které jsem zastavil se na schodech vedoucích nahoru. První moje zastávka byla změna prostředí. Byl jsem čtyři dobré roky v Olomouci, kde jsem poznal dobré lidi, vstřícnost a hlavně mi pomohli rychle od toho, že jsem ve městě. Ano, nebyl jsem nikde zvlášť, ale Olomouc jsem si hodně oblíbil. Další zástavkou byli moje malé úspěchy ve sportovním klání hokejbalu a nebo nohejbalu. O hokejbalu se rozepíšu víc v jiném článku. Nohejbal hraji rekreačně, ale když se účastním, tak pro mě ten turnaj hodně znamená. Nejsem žádný těžký soupeř, ale pomalými kroky jsem se do toho dostal, že bych si ho rád hrál každý letní den. Když jsem se zastavil na svých schodech potřetí, tak je to kvůli mým dobrým přátelům, kde jsem poznal že jen moje sestřička, o které jsem psal v souvislosti její oslavy, tak můj brácha, o kterém jsem taky jistě zmíním. Ano ještě mám další tři „sourozence“, kteří mají u mě velké místo v životě, k nim se dostanu také brzy. O jednom jsem mluvil, že vidí ve mně potenciál, ale to rozšířím. Tyhle tři zastávky v mém životě ukázali cenu toho, proč dojít do vlastního kopce plných schodů

Ale poznal jsem na své cestě i rozbité schody, které mi ublížili, že jsem se jim musel vyhnout, ale to má v životě každý. Zklamaní z lásky, zklamaní ve sportu, neúspěch v práci a v neposlední řadě něčí citelná ztráta. Tyhle rozbité schody se dají opravit tím, že se časem naučíš s nimi žít, že patří k životu. Prostě náš život provází velký kopec, ve kterém si staví velké schody. Připomíná to spíš cestu k šaolinskému chrámu, kde poutník hledá cestu k osvícení. Pro mě je to cesta, jak jsem psal, na Mount Gagazet, protože má cesta nikdy neskončí a já budu stále ten člověk, kterého dobře člověk pozná sám.

Dneska vás odkážu na instrumentální verzi, kde člověk se může zasnít a představit svůj vlastní kopec pomocí tohoto odkazu:

https://www.youtube.com/watch?v=4Fhs_nUXpvY

„Vezměte svou duši k tomu, aby nezažila muka klamu a smutku, udělejte pro ni naději, otevřenou náruč a hlavně dobré srdce.“ Nesmíte ve světě vidět jen duch přátel ale snažte se pozastavit na tom vrcholu své slávy k tomu, aby jste našli sami sebe, po boku svých dobrých přátel. Protože jak řekl jeden nejmenovaný spisovatel, každý by měl začít hledat v sobě, kdo je pro něj dobrý. Protože měníme se vevnitř, ale navenek zůstáváme stejní. Kamarádi vás budou motivovat k tomu, aby jste jim dali pomocnou ruku, tak jako oni vám. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář