Vítejte na mých stránkách plné fantazie, přemýšlení a poezie

Jednu facku si necháš dát, druhou už ne !!

Dnešní filozofické myšlení bude hodně zaměřené na to, jak náš život ovládají náhlé události, které nás ovládnou jednou, ale podruhé již nikoliv. Každý z nás určitě si prošel svými problémy, kde jsme byli odkázaní na to, abychom se s něčím rychle naučili smířit, abychom neopakovali chyby podruhé. Proto se dnešní téma se jmenuje „Jednu facku si necháš dát, druhou už ne!!“

Abych to uvedl na pravou míru. Jedná se o to, že v životě bylo těch věci několik, aby nás to zmoudřelo. Já osobně jsem poznal, že získávám něco velmi rychle, ale také rychle dokážu ztratit během chvíle vše. Nejsem člověk, který by marnotratně ztrácel peníze, nebo přátele, ale spíš důvěru v lidi. Já věřím lidem někdy bláhově, ale už mi došlo, kdy je cena lidského rozumu.

Přemýšlím, kde se dá tohle prezentovat. Každý z nás udělal nějakou chybu, za kterou by si vrazil facku. Jedná se o osudové rozhodnutí, který v dané chvíli by člověk měl udělat. Člověk se poučí ze svých chyb, jedině tehdy, když ví proč. Někdo stále chybuje jednu věc, za druhou, dokud se to sám nenaučí.

Pro náš svět, ve kterém se náš život odehrává, není jednoduché si odejít od svých starosti. Tedy neplatí to o nějaké změně v rodině, ale spíše o tom jak najít svou chybu a začít na ni nějak pracovat. Každý by měl umět se postarat o to své vnitřní já, protože samotné problémy svého ega vyřešíš jen zase ty. Pracovat musíš umět se vším, co se v brzké době naučíš, tak ve staří najdeš. Zajdu na kraj svých možnosti, nebo se budu držet zpátky. Ne, musím se změnit, musím se polepšit, abych tu druhou facku nedostal. Tohle jsou otázky a odpovědi, které nás dělají lepším.

Když se podívám sám na sebe, který píše tento článek, musím to přeci dokončit, abych mohl uspokojit sám sebe, protože jsem si vztyčil svůj cíl. Pro mě by to byla facka, kterou jsem už dostal, tak půjdu dál k tomu, abych ji nedostal. Ve světě, když člověk nepoznal, co je pohlavek od života, tak si o sobě myslí, že je mistrem světa, aby si dokázal, že ho nic nedožene. To jsou lidi, kteří ještě nedostali životní lekci. Lidi, kteří se dokážou poučit ze svých chyb, jsou o to více silnější. Horší jsou lidi, kteří tu první facku dostali, ale chtějí dokázat světu, že to bylo spíš sametové, dokud by jich nepřistálo více, aby pochopili, že svět nepatří jen jim.

Kde je hranice únosnosti, popřípadě kdy pohár trpělivosti teče přes okraje? Snažíš se řešit vše s klidem, najednou se všechno zbortí, a ty nevíš kde je ten špatný díl do skládačky, protože si dostal výchovnou lekci. Když shoříš, je z tebe popel, jen kvůli chybě, která tě stála tvůj dosavadní život. Těmito otázkami si pokládáš svůj osobní život, který něco znamenal, teď musím znovu vstát a jít lepším zítřkům. Tohle jsou všechny přirovnání k fackám života. Přeci jenom bez pořádné facky bychom nevěděli, že jsme něco přepískli.

Postavit se na nohy a nebát se nového, jen se do toho s chutí zakousnout, takto se dívá člověk, který se nebojí a nejde si pro druhou ránu. Osobně mě mrazí pocit, když vidím něco, co se týká mých přátel nebo mě samotného, že se nám to bortí pod rukama, aniž bychom sami chtěli. Nejde o to, co přijde nebo odejde, staráme se o uspokojenost toho, aby život byl lehčí. Nesmíme nevinně přehlížet chyby, protože by nás to v životě mohlo mrzet, a jednou nás to i dokonce zabít. Buďme pro své přátele tou nejlepší rukou. Aby věděli co v nás je.

Když se podívám na dnešní svět, ve kterém se najde člověk empatický a hlavně s dobrou vůli, který se nebojí nastavit svou tvář k tomu, aby se obětoval. Takový člověk má v sobě asi hodně šrámů na duši, ale ví, že jeho domov je tam, kde cítí on sám dobře. Když mu někdo zavře dům, dá mu facku s takovou razanci, že se bojí. Na tento pohlavek si musí člověk uvědomit, kde ztratí svou sebedůvěru. Teď mě napadl jeden malý příběh, který se mi tak naskytl.

Abych se přiznal, neměl jsem v životě štěstí na to býti úspěšným sportovcem, abych si řekl, ano jsem v něčem dobrý. Jen dobří lidé ve mně dokázali vidět potenciál, že na něco mám. Můj nejlepší kamarád ocenil vždy můj výkon, když jsem chytal hokejbal ulic, který každoročně na podzim hrajeme v naši vesnici. Chtěl bych se jemu věnovat, ale brzdilo mě, že jsem s ním nezačal dříve a navíc výstroj pro brankáře je stejně drahá jako pro hokejového lapače. Proto jsem si zvolil spíše fotbal, protože ten také mám hodně rád. Sleduji domácí soutěž, ale také koukám na Premier League na Tottenham Hotspur, kde jsem si oblíbil Huga Llorise, který chytá naprosto skvěle.

Začínal jsem chytat až v dorostu, kde jsme byli tři brankáři. Ano já jsem začínal jako třetí. Stále jsem byl brán jako nutná rezerva, první sezónu jsem to bral. Odchytal jsem dohromady tak 120 minut v mistrovských utkáních. Byli to poslední tři zápasy, které si pamatuji, jako ze včerejška. Hrotovice, kdy jsem střídal kámoše v 70 minutě, za rozhodnutého stavu 5:0 pro hosty, a dostal jsem za 20 minut dvě branky, z toho jedna byla z penalty. Druhý zápas byl proti Čáslavicím, za stavu 4:2 pro domácí celek jsem vystřídal asi 10 minut před koncem, ale to už jsem neinkasoval. Odcházel jsem s pocitem, že stále se nic neděje. Pak, když jsem odchytal velmi těžké utkání proti Budišovu od začátku, byl jsem v šoku, protože kámoš, kterého jsem střídal proti Hrotovicím, měl chytat, ale nechal chytat mě, přesto, že to byl jeho poslední zápas ve fotbale vůbec.

V druhé sezoně přišla moje šance už ve třetím zápase, kdy hlavní brankář se nepředvedl. Já nebyl o nic lepší, tak jsem začínal na sobě dřít. Pracoval jsem na sobě, abych měl lepší reflexy. Což se vesměs dařilo, stále jsem byl brán spíše jako náhradník. Když jsem odchytal svůj druhý mistrovský zápas od počáteční minuty, tak jsem si vzal i pásku, ale jen z blbosti. Plesk pro mě, měl bych si dát facku, že jsem to přijal pásku. Byl jsem spíš pro ostudu. Prohráli jsme, ale bylo tam dost větrno, takže vítr dost napomáhal balonům. Když přineslo ovoce má píle, dostal jsem šanci, chytat jako první gólman mateřského klubu, tak jsem udělal vše proto, abych na každého udělal velký dojem, aby si vážili, že tam chytá někdo, kdo by chtěl pozornost. Zápas byl můj jeden z nejlepších. A já se začínal těšit z toho, že mě berou vážně. Dařilo se mi a tým se začínal zvedat. Jenže po třech zápasech, kde jsme všechno vyhráli, jsem odjížděl do Belgie na týdenní pobyt. Oba zápasy v době mé absence odchytal znovu ten hlavní, který se později stal obráncem v dorostu.

Když jsem se vrátil, znovu jsem dostal příležitost od začátku a já odehrál dobré utkání proti favoritům z Výčap. Ukázal jsem, že na to mám, ale po půlce jsem byl vystřídán, aby se ukázalo kdo je z nás lepší. Nevím teď jestli on nebo já, ale oba jsme měli něco do sebe. Na tréninku se objevil nový brankář, jenže člověk zde dostal facku jak hrom. Ten brankář byl lepší, to nepopírám, ale dostal se k pozici číslo jedna, že ho sem dotáhl náš útočník, který byl jeho spolužák ze střední. Potřeboval někde hrát, protože jeho mateřský klub ho nechtěl, kvůli jeho nespolehlivosti. Dělal to u nás taky, ale jemu to bylo prominuto. A já, který za nic nemohl, když jednou nedošel, tak jsem byl za špatného. Taky jeho tréninková jednotka byla alarmující, ale na jaře, když tam byl, tak měl už napsáno číslo jedna na stole.

Byla to první facka, která mě dostala do kolen. Přišel jsem o pozici hlavního brankáře, přišel o své sebevědomí, abych se posouval dál. Nedařilo se mi nic, prostě jsem zpanikařil. Těžce se mi vracela důvěra v sebe, že na to mám. Měl jsem svého hecíře, který mě dokázal nabudit k tomu, abych odehrál skvělý zápas, nyní jsem jen koukal vždy jak moji kamarádi, kteří mě k tomu přivedli, abych chytal, když jsme jako malí hráli mezi sebou, že mě nepodrželi a raději by hráli s někým, kdo je úplně cizí. Pak byla potupa od toho kolegy, že na to nemám. Tím jsem se dostal na úplné dno, kdy jsem poznal těžkou facku, že fotbal není kolektivní sport, ale soutěživý. Kdo chce hrát, nesmí makat jen na sobě, ale musí mít obdiv u lidi. Zjistil jsem, že on opadl rychle, proto rok a půl jsem se do brány dostal jen tehdy, kdy chtěli jakoby oživit sestavu nebo on z náhlých příčin nedojel.

Protože tyhle facky přišly ještě dvakrát, a nyní už vím, že jestli mě někdo bude přemlouvat k fotbalu, abych začal chytat. Tak už říct, ne děkuji, další facku si od Vás nenechám dát. Protože moje důvěra v náš fotbal v naši hezké dědině s bohatou historii na všechny události, mi vzala všechno sebevědomí, které jsem do toho vložil.

Tohle byl příběh o tom, jak bláhově nevěřit někomu, kdo ti slibuje velkou budoucnost a pak dostaneš takovou facku, že spadneš na zem a víš, že podruhé ji dostat nechceš. Ano můžeš se zlepšit a překonat ji, ale to musíš být u lidí, kteří v tobě potenciál vidí a ženou tě k tomu, abys ukázal, že jsi pro ně stále ten kdo je podrží.

Na toto téma by se hodila skladba Last Parade od interpreta Call me no One, ano od těch jsem už vám dal pisničku You suprised me. Přitom na tuhle skladbu se hodí tento text, který pro vás amatérský přeložím první sloku, která odpovídá tomuto charakteru.

Jenom onen zvuk, který odněkud přichází

Na toho muže, který je na útěku

Kde je čas, který spěchá

Drž se sám sebe, šetři dechem

Zavři svou hubu, nebo jen si hraj se smrti

Ta hrdost je jenom tvá a tvá samota.

Téma, které by se dalo vztahovat ke všemu, co od života můžeme očekávat, ale vzal jsem to na svůj pohled k tomu, abych se naučil, říct další facku od života nechci. Proto dnešní citát bude znít, přesně jako nadpis dnešního tématu. „Jednu facku si necháš dát, druhou už ne!“. Přeci každý ví, že nechce dostát ránu dvakrát, abychom z toho zešíleli, nebo snad ano?

Hudba která mě k tomu přivedla k tomuto tématu:

https://www.youtube.com/watch?v=l3uh_DewXc4